3# Zelená dohoda pro Evropu

V rámci Pařížské klimatické dohody, která vznikla v roce 2015 a v roce 2016 vstoupila v platnost, se smluvní strany Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu dohodly na snížení emisí skleníkových plynů. Ty jsou podle většiny vědců hlavní příčinou globálního oteplování.

Pařížská dohoda (.pdf) vznikla v roce 2015 na mezinárodní klimatické konferenci OSN v Paříži. Na jejím návrhu se shodli zástupci všech 196 zemí, které se staly smluvními stranami Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. (Upřesněme, že mezi ně se řadí například i Palestina, ostrov Niue či Cookovy ostrovy, tedy území, které ne všechny země považují za svrchované státy.)

V platnost Pařížská dohoda vstoupila 4. listopadu 2016, poté co ji podepsalo 193 zemí zmíněné Rámcové úmluvy OSN. V prosinci 2016 pak k podpisu dohody přistoupil také Irák. Podle dostupných informací dosud svůj podpis nepřipojili představitelé Sýrie a Nikaraguy, na podzim 2017 nicméně s Pařížskou dohodou i tyto země vyslovily souhlas. Jedinými zbývajícími státy světa, které dohodu neuzavřely, tak zůstávají Vatikán a Kosovo, jelikož nejsou řádnými členy Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu.

Cílem Pařížské dohody (.pdf, str. 2) „je zlepšit globální reakci na hrozby změny klimatu, a to v návaznosti na udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby“. Klíčové je dle této dohody udržet nárůst průměrné globální teploty na takové úrovni, aby v tomto století nepřekročil hranici 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí (.pdf, str. 2). Dosažení tohoto dlouhodobého teplotního cíle je v dohodě spojeno (.pdf, str. 2) se zrychleným snižováním emisí skleníkových plynů.

Je to totiž právě zvýšené množství skleníkových plynů v atmosféře, které globální oteplování, respektive změnu klimatu, primárně způsobuje. Toto zvýšení je způsobeno především spalováním fosilních paliv (tedy uhlí, ropy a zemního plynu), při němž se do ovzduší uvolňuje oxid uhličitý. Dalšími příčinami nárůstu emisí skleníkových plynů jsou např. i odlesňování planety, intenzivní chov hospodářských zvířat (např. skot při trávení potravy produkuje velké množství metanu), používání hnojiv s obsahem dusíku či používání fluorovaných plynů.

Skleníkový efekt způsobuje oteplování planety – skleníkové plyny pohlcují část tepla, které by jinak uniklo mimo atmosféru Země (.pdf, str. 1). Tím se planeta zahřívá. Od doby průmyslové revoluce a zejména za posledních 100 let se koncentrace skleníkových plynů v atmosféře výrazně zvyšuje, a dochází proto k většímu zahřívání planety.

Podle zprávy (.pdf, str. 2) Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), patřícího pod OSN, jsou lidmi vytvořené emise skleníkových plynů na nejvyšší hodnotě v historii. Zpráva dále uvádí, že každé z posledních tří desetiletí bylo teplejší než všechny předcházející dekády po roce 1850 (.pdf, str. 2). Vývoj koncentrace skleníkových plynů v atmosféře a vývoj emisí oxidu uhličitého v tomto období poté zobrazují následující grafy.

Zdroj: Mezivládní panel pro změnu klimatu (.pdf, str. 3)

Na závěr shrňme, že obsahem Pařížské dohody je skutečně závazek ke snížení emisí skleníkových plynů, a tedy i oxidu uhličitého, které výrazně přispívají ke globálnímu oteplování. Mikuláš Peksa mírně nepřesně uvádí, že Pařížskou klimatickou dohodu uzavřely všechny státy světa. Jelikož však dohodu neuzavřel pouze Vatikán a Kosovo, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Evropská komise představila plán na snížení emisí skleníkových plynů o 55 % oproti roku 1990 v září 2020. Lídři jednotlivých členských států EU se pak na tomto záměru shodli v prosinci 2020.

V rámci tradičního projevu o stavu Unie předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen v září 2020 představila svou vizi Evropy. Ta obsahuje také plán Komise do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů v celé Evropské unii o 55 % oproti roku 1990.

Pro kontext doplňme, že podle dřívějšího plánu Evropské komise z roku 2014 se mělo jednat o pokles o 40 %, na čemž se lídři EU dohodli v říjnu uvedeného roku (.pdf, str. 2). V lednu 2020 poté Evropský parlament navrhoval, aby se unijní cíl redukce emisí skleníkových plynů zvýšil, a to právě na uvedených 55 %. Později, v říjnu 2020, dokonce europarlament schválil záměr ještě ambicióznější, který hovořil o 60 %.

V prosinci 2020 se ovšem lídři členských zemí Evropské unie shodli na komisním záměru, tedy na hodnotě 55 %. Navýšení bylo schváleno v době prvního výročí zveřejnění tzv. Zelené dohody pro Evropu (European Green Deal), kterou Evropská komise představila 11. prosince 2019. Jejím hlavním cílem je dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality. Tato dohoda také stanovila, že do léta 2020 měla Komise předložit plán „na odpovědné zvýšení cíle EU v oblasti snižování emisí skleníkových plynů pro rok 2030 nejméně na 50 % a směrem k 55 % ve srovnání s rokem 1990“.

V dubnu 2021 se poté zástupci členských států EU a Evropského parlamentu shodli na parametrech tzv. klimatického zákona, jehož součástí má být právě i závazek snížit emise skleníkových plynů o uvedených 55 %. 5. května 2021 pak předběžnou dohodu potvrdil také Výbor stálých zástupců vlád členských států EU (.pdf, str. 2). Klimatický zákon nyní musí ještě schválit Evropská rada a plénum Evropského parlamentu, které by o něm mělo jednat na konci června 2021.

Pro úplnost zmiňme, že podle dat Eurostatu dosáhla Evropská unie v roce 2018 snížení emisí skleníkových plynů o 21 % oproti roku 1990.

Podle posledních dostupných dat Eurostatu z roku 2019 hodnoty emisí skleníkových plynů v ČR klesly oproti roku 1990 zhruba o 37,5 %. Podobný pokles byl zaznamenán i u emisí samotného oxidu uhličitého.

Hodnoty emisí skleníkových plynů, mezi něž patří i oxid uhličitý, podle dat Eurostatu z roku 2018 klesly od roku 1990 zhruba o 35,5 %, nejaktuálnější data k roku 2019 uvádějí pokles o 37,5 %. V případě samotného CO₂ se podle zprávy (.pdf, str. 81) Společného výzkumného střediska Evropské komise hodnota emisí snížila mezi lety 1990 a 2019 o 35 %.

Infografiky k tomuto tématu často zahrnují i hodnoty pro jednotlivé sektory, převážně energetiku, dopravu, zemědělství nebo průmysl. Stejně tomu je i v případě grafiky serveru faktaoklimatu.cz, která zpracovává právě data Eurostatu k roku 2018. Zde můžeme vidět, že v České republice v roce 1990 odpovídala hodnota celkových emisí skleníkových plynů (způsobených činností člověka) zhruba 200 milionům tun CO₂eq (ekvivalentu oxidu uhličitého). Upřesněme, že tato jednotka „zohledňuje dlouhodobý efekt skleníkových plynů v atmosféře a převádí je na množství CO₂, které by mělo stejný ohřívací efekt“. V roce 2018 poté hodnota emisí klesla na cca 129 milionů tun, tedy oproti roku 1990 přibližně o 35,5 %.

Podle posledních dostupných dat Eurostatu v roce 2019 odpovídala hodnota emisí skleníkových plynů v České republice přibližně 125 milionům tun CO₂eq. Podle těchto aktuálních dat by se tak oproti roku 1990 jednalo o pokles o zhruba 37,5 %.

V případě emisí samotného oxidu uhličitého v roce 1990 dosahovala hodnota v České republice cca 167 milionů tun. V roce 2019 činilo toto číslo už jen zhruba 103 milionů tun, a emise CO₂ tak celkově klesly o 38,3 %. Mírně odlišná data uvádí (.pdf, str. 81) Společné výzkumné středisko Evropské komise, podle nějž se tyto emise v uvedeném období snížily ze 163 na 106 milionů tun, tedy o 35 %.

Doplňme, že další možností, jak lze hodnoty emisí vyjádřit, je množství emisí CO₂ na obyvatele za rok. V tomto ukazateli byla Česká republika v roce 2019 v rámci Evropské unie třetí nejhorší. Českou hodnotu 9,45 tun na obyvatele předčilo jen Lucembursko s necelými 16 tunami a Estonsko s 10,5 tunami. Podotkněme, že se díváme na hodnoty samotného oxidu uhličitého. V případě celkových emisí skleníkových plynů se v  České republice jedná o zhruba 12,4 tun na obyvatele za rok.

Od roku 2005 funguje v EU systém obchodování s emisními povolenkami, který má za cíl snížit emise skleníkových plynů. Do roku 2019 však efektivitu systému snižoval přebytek emisních povolenek, který je teprve nyní regulován.

Mikuláš Peksa mluví o systému emisního obchodování. Emisní obchodování je nástroj motivující ke snižování emisí skleníkových plynů co nejefektivnějším způsobem. Subjekty, které mají možnost redukovat emise s nižšími náklady, mohou uspořené emisní povolenky nebo jiné emisní kredity prodat těm, u nichž by taková redukce byla nákladnější. Největším systémem emisního obchodování je European Union Emission Trading Scheme (EU ETS), kterého se jako členský stát EU účastní i Česká republika.

V ČR je EU ETS upraven zákonem č. 383/2012 Sb. o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů. Uvádí, na jaká zařízení se systém vztahuje a jaká jsou práva a povinnosti jejich provozovatelů. Provozovatelé monitorují své emise, vykazují je každoročně Ministerstvu životního prostředí a vyřazují za ně povolenky. Část povolenek dostanou provozovatelé bezplatně, zbytek si mohou koupit na trhu nebo v aukci. Povolenky existují a pohybují se na účtech v rejstříku povolenek, jehož národním správcem je OTE, a.s. Celoevropský rejstřík je pak začleněn do systému rejstříků v rámci Kjótského protokolu.

Systém emisních povolenek se tedy skutečně do jisté míry podobá systému (.pdf) poplatků za odvoz odpadu. V obou systémech ten, kdo produkuje odpad či emise, musí platit. U emisních povolenek je však výše poplatku úměrná objemu produkovaných emisí, u odpadů tomu tak být nemusí. Poplatek za odpad je také spojen s odvozem a likvidací odpadu, u emisních poplatků taková „protislužba“ chybí.

Systém EU pro obchodování s emisemi (EU ETS) začal být uplatňován v roce 2005 s cílem podpořit snižování emisí skleníkových plynů nákladově efektivním a ekonomicky účinným způsobem. Počet emisních povolenek je zastropován na určité úrovni, kterou určuje EU, a podnikům se jednotlivé povolenky přidělují nebo si je tyto podniky kupují. Strop je v průběhu času snižován, aby se i množství emisí postupně snižovalo.

Snížení emisí skleníkových plynů v EU nejméně o 40 % do roku 2030 (ve srovnání s úrovněmi emisí v roce 1990) je jedním z cílů, na nichž se jakožto na součásti rámce politiky v oblasti klimatu a energetiky do roku 2030 dohodla Evropská rada. Vzhledem k tomu, že systém EU ETS bude hlavním nástrojem pro dosažení tohoto cíle, byla k zajištění dobře fungujícího systému nutná jeho reforma.

Jako první krok této reformy Rada EU přijala v roce 2015 rozhodnutí o vytvoření rezervy tržní stability pro systém EU ETS. Cílem této rezervy, která začala fungovat v roce 2019, je odstranit velký přebytek emisních povolenek, který se v systému EU ETS tvořil, a učinit tento systém odolnější ve vztahu k nerovnováze mezi nabídkou a poptávkou. Stažení části povolenek z trhu tak vytvořilo tlak na znečišťovatele, aby buď platili více za povolenky, nebo aby snížili své emise.

Dne 15. července 2015 předložila Komise druhý návrh, který představuje širší revizi systému EU ETS a který zohledňuje pokyny Evropské rady ohledně úlohy, jež by měl systém EU ETS hrát při dosažení cíle EU v oblasti snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030, a uzákonit je. Cílem změn bylo rovněž podpořit inovace a využívání nízkouhlíkových technologií, přispět přitom k vytváření nových příležitostí pro pracovní místa a růst a současně zachovat nezbytné záruky na ochranu konkurenceschopnosti průmyslu v Evropě.

Čínská ocel nemusí splňovat emisní normy, a má tak nižší náklady na výrobu než ocel evropská. Podle vyjádření společnosti Vítkovice Steel došlo v roce 2015 mj. v důsledku konkurenčního tlaku čínských dovozců k uzavření ocelárny ve Vítkovicích a k propuštění zhruba 250 zaměstnanců.

Do členských států Evropské unie se skutečně dováží čínská ocel, která emisní parametry Evropské unie nesplňuje, resp. se na ni nevztahují stejná pravidla jako na evropské společnosti. V důsledku toho je evropská ocel méně konkurenceschopná. O problematice informoval například server Euractiv nebo agentura Reuters.

Tuto situaci chce (.pdf) Evropská komise řešit zavedením povinnosti dodavatelů ze zahraničí opatřit si nejprve certifikáty, které by kompenzovaly povinnost evropských společností kupovat emisní povolenky. O celém systému, stejně jako o konkurenceschopnosti evropského trhu blíže hovoří nezávazný dokument (.pdf) Evropské komise.

Co se týče tvrzení o propouštění zaměstnanců v ostravských ocelárnách, přichází v úvahu dvě společnosti – Liberty Ostrava a Vítkovice Steel –, které se v uplynulých letech dostaly do ekonomických problémů.

Společnost Liberty Ostrava byla v roce 2019 zasažena nestabilitou trhu a mimo jiné i dovozy čínských společností, které nemusí dodržovat vysoké standardy ochrany životního prostředí. Tento problém se však podařilo koncem roku vyřešit. Propouštění opět hrozilo v letech 2020 i 2021, to ovšem bylo způsobeno problémy mateřské společnosti. Na závěr zdůrazněme, že i přes objektivní existenci ekonomických problémů k propouštění dosud ve společnosti Liberty Ostrava nedošlo.

Naproti tomu společnosti Vítkovice Steel v roce 2015 uzavřela ocelárnu v Ostravě a propustila až 250 lidí. Předseda představenstva společnosti Dmitrij Ščuka se tehdy vyjádřil, že důvodem uzavření ocelárny je „velmi přísné nastavení ekologických podmínek, které jsou nepříznivé ve srovnání s konkurencí z Evropy i odjinud“. Podle Hospodářských novin také „řekl, že firma přišla o emisní povolenky, přičemž české emisní limity patří k nejpřísnějším v Evropě, a například elektřina je zase naopak nejdražší“.

Záměr uzavřít ocelárnu však společnost oznámila již v roce 2014, kdy mezi důvody byla uvedena například i „ne zcela povedená privatizace, po níž se společnost ocitla bez vlastního zdroje surového železa“.

Obecně je to však právě otázka konkurenceschopnosti evropské oceli vůči čínské, která nemusí splňovat emisní normy, a náklady na její výrobu jsou tak mnohem nižší. V důsledku tohoto oslabení konkurenceschopnosti došlo právě v roce 2015 k uzavření ocelárny společnosti Vítkovice Steel a propuštění zhruba 250 zaměstnanců. Souvislost mezi dovozem čínské oceli a propouštěním v ostravských ocelárnách tedy, alespoň podle vyjádření Vítkovice Steel, skutečně existuje.

Podle posledních dostupných dat za rok 2019 se cena výroby solární energie od roku 2010 skutečně snížila na 18 %, tedy přibližně na pětinu.

Informace o nákladech obnovitelných zdrojů elektřiny pravidelně zveřejňuje například Mezinárodní agentura pro obnovitelnou energii (IRENA). Dle její poslední zprávy (.pdf, str. 15) z června 2020 se průměrná cena výroby solární energie snížila z 0,378 USD/kWh v roce 2010 na 0,068 USD/kWh v roce 2019, tedy o 82 %. Zmíněná cena v roce 2019 tak odpovídá 18 % hodnoty z roku 2010. Je tedy skutečně přibližně pětinová, jak ve výroku uvádí Mikuláš Peksa.

Za rok 2018 uhelné elektrárny a teplárny v ČR vyprodukovaly 88 % emisí ekvivalentu CO₂ v sektoru elektroenergetiky, přičemž vyrobily pouze necelou polovinu energie, přesněji 47 %.

Emise oxidu uhličitého (CO₂) z výroby nejen elektrické energie mohou vznikat z různých zdrojů a záleží mimo jiné na typu využitého paliva, např. uhlí, ropy nebo plynu. Emisní dopad energetických zdrojů ve smyslu emisí skleníkových plynů se poté vyjadřuje pomocí hmotnosti ekvivalentu CO₂ (CO₂eq). Ta se u jednotlivých skleníkových plynů určuje na základě tzv. potenciálu globálního oteplování (.pdf, str. 2).

Emise se mohou vytvářet samotným provozem anebo mohou být důsledkem celého životního cyklu elektrárny. Do životního cyklu se započítává i výroba a provoz elektrárny atd., a ne pouze emise vypouštěné do atmosféry např. při spalování uhlí nebo plynu.

Když se zaměříme na Českou republiku, důležité informace shrnuje následující infografika s bilancí za rok 2018. Data o výrobě a spotřebě elektřiny pochází za zprávy (.pdf) Energetického regulačního úřadu a údaje o emisích z dat Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). V grafu můžeme pozorovat nepoměr mezi výrobou energie a souvisejícími emisemi u uhelných elektráren a tepláren. Lze vidět, že uhelné elektrárny a teplárny vyprodukovaly 88 % emisí CO₂eq v sektoru elektroenergetiky. Vyrobily přitom pouze necelou polovinu energie, konkrétně 47 %. Je však nutné poukázat na to, že odhad emisí ve vztahu k produkci elektřiny vychází z celosvětových dat, a emise, které produkují české elektrárny, se tak mohou lišit.

Pokud bychom pak sečetli výrobu uhelných a plynových elektráren (čili elektráren využívajících fosilní paliva), dostaneme se na 54 % výroby elektřiny. Tyto fosilní zdroje jsou ale současně odpovědné za 96 % emisí v daném sektoru.

Významně se na výrobě energie v Česku podílejí i jaderné elektrárny, které vyrobily 34 % elektřiny. Jejich podíl na emisích byl ovšem v roce 2018 jen 1 %. Rovněž obnovitelné zdroje (čili vodní, solární a větrné zdroje energie) mají výrazně nižší, ne-li zanedbatelný podíl na emisích CO₂eq v poměru k vyrobené energii.

Elektřina v ČR: výroba, spotřeba a emise. Zdroj: faktaoklimatu.cz

Následující graf pak zobrazuje absolutní hodnoty celkových emisí CO₂ v České republice podle typu využitých paliv. Jedná se o roční produkci oxidu uhličitého a hodnoty jsou vyjádřeny v tunách. I zde data pocházející z databáze Global Carbon Budget ukazují, že největší podíl na znečištění má těžba a spalování uhlí (šedá barva). Za rok 2018 se hodnota vyšplhala na 62,2 milionů tun a v roce 2019 na 57,9 milionů tun CO₂. Spalování ropy v letech 2018 a 2019 vyprodukovalo přibližně 22 milionů tun CO₂. U plynu se pak jednalo o cca 17 milionů tun. Ostatní odvětví (kam patří i obnovitelné zdroje) pak vypustila v letech 2018 a 2019 jen asi 1,4 milionu tun CO₂.

Kdybychom chtěli porovnat konkrétní hodnoty emisí pro jednotlivé zdroje energie, lze využít například analýzu (.pdf, str. 1335) Pracovní skupiny III k 5. zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) za rok 2014. Podle této zprávy uhelná elektrárna za svůj životní cyklus vyprodukuje v mediánu 820 g CO₂eq na 1 kWh vyrobené elektrické energie. Dále můžeme zmínit i elektrárny na zemní plyn, u nichž tato hodnota odpovídá 490 g CO₂eq/kWh.

V úplně jiném měřítku se pohybují emise z obnovitelných zdrojů energie. Kupříkladu vodní elektrárny za svůj celý životní cyklus vyprodukují v mediánu 24 g CO₂eq/kWh. Ještě nižších hodnot pak dosahují větrné nebo jaderné elektrárny, u nichž je medián kolem 11–12 g CO₂eq/kWh. Je tedy nutné zdůraznit, že všechny zdroje energie mají určitý negativní dopad, liší se však množstvím vyprodukovaných emisí v poměru k vyrobené energii. Doplňme, že všechny uvedené hodnoty představují globální průměr, a konkrétní údaje pro české elektrárny se tak mohou lišit.

Jak je vidět v následujícím grafu, celosvětově patří fosilní paliva (čili ropa, uhlí a zemní plyn) mezi nejvíce znečišťující a zároveň i nejnebezpečnější zdroje elektřiny. Jsou hlavním zdrojem skleníkových plynů a jedním z důvodů změny klimatu. V roce 2018 pocházelo 87 % celosvětových emisí CO₂ z fosilních paliv a z průmyslu. Naopak zdroje využívající jadernou energii, a zejména pak obnovitelné zdroje jsou mnohem čistší a bezpečnější. Využívání energie ze slunce, větru, biomasy a dalších obnovitelných zdrojů v EU, ale i celosvětově vzrůstá. Jedná se o významnou hnací sílu poklesu uhlíkové náročnosti ekonomiky, a tím i emisí skleníkových plynů.

Celosvětové porovnání emisí různých zdrojů energie a jejich bezpečnost. Zdroj: Our World in Data

Europarlament přijal Fond pro spravedlivou transformaci v květnu 2021. Cílem je vytváření pracovních míst v územích, která jsou kvůli přechodu na klimaticky neutrální ekonomiku vystavena sociálně-ekonomickým problémům. V ČR se jedná o Karlovarský, Ústecký a Moravskoslezský kraj.

Fond pro spravedlivou transformaci (FST) je unijní nástroj pro pomoc regionům, které jsou nejvíce postiženy transformací na klimatickou neutralitu. Hlavním cílem FST je podpořit území, která jsou vlivem přechodu na klimaticky neutrální ekonomiku vystavena sociálně-ekonomickým problémům. FST se zaměřuje na vytváření pracovních míst pro pracovníky, kteří odcházejí z uhelného průmyslu. Dalším cílem je obnova krajiny, která byla těžbou uhlí poškozena.

Z České republiky se Fond pro spravedlivou transformaci týká tří krajů, a to Karlovarského, Ústeckého a Moravskoslezského. Ačkoliv Mikuláš Peksa hovořil o kraji „Českomoravském,“ z kontextu výroku vyplývá, že měl namysli právě kraj Moravskoslezský. Peníze do těchto krajů budou rozděleny podle pěti ukazatelů, přičemž nejvíce peněz půjde do Moravskoslezského kraje (18,9 mld. Kč), necelých 16 mld. do Ústeckého kraje a Karlovarskému kraji připadne 6,3 mld. Kč.

Fond pro spravedlivou transformaci byl zřízen na základě návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady EU ze 14. ledna 2020. Evropský parlament návrh na vytvoření Fondu formálně přijal 18. května 2021. 615 europoslanců souhlasilo se zřízením FST, 35 se vyslovilo proti a 46 se zdrželo hlasování.

Všichni tři europoslanci za Piráty, konkrétně Markéta Gregorová, Marcel Kolaja a Mikuláš Peksa, hlasovali (.pdf, str. 160–161) pro návrh na zřízení Fondu pro spravedlivou transformaci.

V prosinci 2020 Piráti zaslali premiérovi Andreji Babišovi a ministrovi průmyslu a obchodu Karlu Havlíčkovi otevřený dopis (.pdf), ve kterém vyzývají vládu, aby při přípravě Národního plánu obnovy zohlednila také ekologickou transformaci a cíle Zelené dohody pro Evropu. V tomto kontextu otevřený dopis zmiňuje právě české uhelné regiony (.pdf, str. 3).

Doplňme, že koalice Pirátů a STAN dle svého volebního programu plánuje odklon od uhlí „při spravedlivé transformaci uhelných regionů“ do roku 2033 (.pdf, str. 14).