#4 Zelená dohoda pro Evropu

K problému při získávání podzemní vody v oblasti Liberecka opravdu dochází. Dle odborných posudků i samotné polské strany těžba v dole Turów v blízkosti českých hranic způsobuje snižování hladiny podzemní vody na českém území.

Důl Turów, v němž se povrchově těží hnědé uhlí, se nachází v tzv. Bogatyňském výběžku na polském území. Z jižní strany těsně sousedí s Českou republikou, na západě zase s Německem.

Téma rozšíření dolu a problémů s podzemní vodou začalo rezonovat veřejným prostorem v roce 2016. Právě tehdy totiž polská strana představila plán, podle kterého má dojít k prohloubení těžební oblasti i jejímu rozšíření. Těžba by podle něj měla být také prodloužena až do roku 2044.

Vodárenské společnosti působící v oblasti Frýdlantska a Hrádku nad Nisou varovaly před možnými dopady případného rozšíření polského dolu například v lednu 2017. Ze studií, které si k tomuto tématu nechaly vypracovat v roce 2015, podle těchto společností „vyplývá, že vlivem rozšíření těžby v lomu Turów bezpochyby dojde k ovlivnění vodních zdrojů v jeho okolí, včetně zdrojů na území České republiky, konkrétně na území Libereckého kraje, v oblasti Hrádecka, Chrastavska a Frýdlantského výběžku“.

Problémy s vysycháním studen a potoků v této oblasti skutečně existují. V srpnu 2017 Česká televize (ČT) informovala, že voda v oblasti „podle starostů z Frýdlantska postupně mizí kvůli těžbě uhlí už nyní. Z potoka, který před lety tekl v Oldřichově, zbylo jen vyschlé koryto. Místní lidem ubývá i voda ve studních. Všichni proto mají obavu, co se stane po dalším rozšíření těžby“.

Doplňme však, že podle ČT polská strana přičítala úbytek vody změně klimatu, nikoli těžbě v dole Turów. Ministerstvo životního prostředí proto rozhodlo, že Česká geologická služba pomocí průzkumných vrtů bude na českém území v blízkosti dolu monitorovat stav podzemních vod. Dohromady se tedy v oblasti nachází na 45 vrtů.

Na základě provedeného průzkumu poté Česká geologická služba uvedla, že „v důsledku dlouhodobé činnosti dolu Turów může totiž dojít ke zvýšenému odtoku podzemní vody z ČR“. Odborné hydrogeologické stanovisko České geologické služby bylo také součástí podnětu pro posouzení věci Evropskou komisí.

Svou analýzu dopadů dolu Turów na podzemní vodu na českém území v září 2020 zveřejnil (.pdf) i Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka. V ní například zmiňuje (.pdf, str. 13), že poklesy hladin v důsledku rozšíření těžby jsou očekávány i podle polské zprávy EIA. Jedná se o zprávu o vlivu pokračování těžby hnědouhelného ložiska Turów na životní prostředí (.pdf, str. 4), kterou si nechal vypracovat provozovatel dolu, polská státní společnost PGE GiEK.

Podle Výzkumného ústavu se tak v polské zprávě EIA očekává, že ve spodních vrstvách klesne hladina podzemních vod až o 15 metrů, v horních vrstvách o „1 až 5 metrů podle vzdálenosti od státní hranice“ (.pdf, str. 6, 13). Ve studnách v obcích lze podle polské strany„očekávat snížení okolo 1–3 m, podle jejich pozice a vzdálenosti od hranic, resp. od dolu“.

Ve stejné analýze dále Výzkumný ústav uvádí (.pdf, str. 7): „V horní vrstvě – kvartérním kolektoru, z kterého se čerpá pitná voda, poklesla od 60. let do roku 1993 hladina podzemní vody v okolí Uhelné o 17 metrů. Z toho bylo odhadem 11,5 metrů vlivem dolu, a dále 5,5 metrů vlivem odčerpáváním pitné vody pro potřeby místních občanů. (…) Klimatické vlivy (srážky, teploty, výpar) v tomto období neměly na dlouhodobý pokles hladin významnější vliv.“

Problémy s dostupností pitné vody se tedy v dané oblasti skutečně vyskytují. Dle českého Výzkumného ústavu vodohospodářského je také prokázáno, že poklesy hladin podzemních vod jsou z určité části způsobeny těžbou v polském dole Turów.

Evropská unie vytvořila Fond pro spravedlivou transformaci, ze kterého bude Ministerstvem životního prostředí rozděleno 41 mld. Kč pro uhelné regiony v České republice.

Fond pro spravedlivou transformaci (FST) je unijní nástroj pro pomoc regionům, které jsou nejvíce postiženy transformací na klimatickou neutralitu. Hlavním cílem FST je podpořit území, která jsou vlivem přechodu na klimaticky neutrální ekonomiku vystavena sociálně-ekonomickým problémům. FST se zaměřuje na vytváření pracovních míst pro pracovníky, kteří odcházejí z uhelného průmyslu. Dalším cílem je obnova krajiny, která byla těžbou uhlí poškozena.

Fond pro spravedlivou transformaci byl zřízen na základě návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady EU ze 14. ledna 2020. Evropský parlament návrh na vytvoření Fondu formálně přijal 18. května 2021. Evropská unie pro FST vyčlenila celkem 17,5 miliardy euro.

V České republice má Fond na starost Ministerstvo životního prostředí, které bude ve spolupráci s Krajskými úřady mimo jiné vypisovat (.pdf, str. 3) a posuzovat dotační výzvy. Celkem bude rozděleno 41 mld. Kč. Operační program Spravedlivá transformace se bude zaměřovat na zmírňování negativních dopadů odklonu od uhlí v nejohroženějších regionech. V Česku se to týká Karlovarského, Moravskoslezského a Ústeckého kraje. Tyto kraje budou v nejbližších letech čelit největším socioekonomickým nebo environmentálním výzvám, které jsou spojené s přechodem na klimaticky neutrální ekonomiku (str. 1).

V dubnu 2021 se zástupci členských států EU a Evropského parlamentu dohodli na parametrech tzv. klimatického zákona, který by měl obsahovat závazek snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o 55 %. Dříve, v říjnu 2020, europarlament hlasoval pro navýšení na 60 %.

Anna Cavazzini zde mluví o návrhu evropského právního rámce pro klima, tzv. klimatického zákona. V dubnu 2021 se po dlouhých jednáních na parametrech tohoto zákona dohodli zástupci členských států EU a Evropského parlamentu. Jeho součástí tak má být i závazek do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. 5. května 2021 poté tuto předběžnou dohodu potvrdil také Výbor stálých zástupců vlád členských států EU (.pdf, str. 2). Klimatický zákon nyní musí ještě schválit Rada EU a plénum Evropského parlamentu, které by o něm mělo jednat na konci června 2021. 

Uveďme, že návrh klimatického zákona i předběžná dohoda ve spojitosti s rokem 2030 hovoří obecně o snižování emisí skleníkových plynů, nikoli jen emisí oxidu uhličitého. Emise skleníkových plynů se nicméně přepočítávají na tzv. ekvivalent emisí CO₂ (.pdf, str. 2).

Snižování emisí skleníkových plynů je dlouhodobým záměrem Evropské unie. Podle dřívějšího plánu Evropské komise z roku 2014 se mělo jednat o pokles o 40 %. V listopadu 2019 ovšem Evropský parlament vyhlásil stav klimatické a environmentální nouze a v rámci přijatého usnesení prosazoval například snížení emisí o 55 % do roku 2030 oproti hodnotám z roku 1990.

Tyto požadavky Evropský parlament adresoval Evropské komisi, kterou vyzýval, aby snížení emisí skleníkových plynů o 55 % zahrnula do tehdy připravované Zelená dohody pro Evropu. Tuto dohodu, jejímž cílem je především dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050, Komise oficiálně představila 11. prosince 2019. Podle dokumentu měla do léta 2020 Evropská komise předložit plán navýšení cíle EU „v oblasti snižování emisí skleníkových plynů pro rok 2030 nejméně na 50 % a směrem k 55 %“.

V březnu 2020 Komise předložila v úvodu zmiňovaný návrh evropského právního rámce pro klima, který stanovoval pro snížení emisí cílové rozmezí 50–55 %. V upraveném návrhu (.pdf, str. 4) ze září 2020 pak Komise tento cíl změnila na snížení emisí minimálně o 55 %.

Evropský parlament v říjnu 2020 v rámci projednávání návrhu klimatického zákona mimo jiné hlasoval pro navýšení této hranice na 60 %. K tomuto návrhu se následně měly vyjádřit i členské státy v rámci Rady EU, až poté měly Parlament a Rada zahájit jednání o konečném znění, které musí oba tyto orgány schválit. V prosinci 2020 se nicméně lídři členských zemí Evropské unie shodli na komisním záměru, tedy na hodnotě 55 %. V dubnu 2021 pak následovala dohoda i se zástupci Evropského parlamentu.

Při těžbě uranu skutečně vznikají emise CO₂. Celkové emise, které vznikají při výrobě elektřiny z jádra, jsou ovšem nižší nebo stejné v porovnání s výrobou elektrické energie z obnovitelných zdrojů.

Tento výrok byl v rámci debaty využit jako argument proti jaderné energii. Anna Cavazzini se tímto tvrzením snaží poukázat na to, že existují „čistší“ alternativy pro výrobu energie, alespoň co se emisí oxidu uhličitého (CO₂) týče.

Emise CO₂ z výroby nejen elektrické energie mohou vznikat z různých zdrojů. Emisní dopad energetických zdrojů se vyjadřuje pomocí poměru hmotnosti ekvivalentu CO₂ (CO₂eq) vůči 1 kWh vyrobené energie. Tato hodnota se u jednotlivých skleníkových plynů určuje na základě tzv. potenciálu globálního oteplování (.pdf, str. 2).

Emise mohou vznikat samotným provozem anebo mohou být důsledkem celého životního cyklu elektrárny. Do životního cyklu se započítává mimo jiné i výstavba a provoz elektrárny, ne pouze emise vypouštěné do atmosféry například při spalování uhlí.

Podle analýzy (.pdf, str. 1335) Pracovní skupiny III k 5. zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) z roku 2014 jaderné elektrárny za svůj životní cyklus vyprodukují v mediánu 12 g CO₂eq/kWh. IPCC vychází (.pdf, str. 1308) například z dat obsažených ve studii (.pdf) z roku 2012, jejíž autoři do celkových emisí životního cyklu jaderné elektrárny zahrnují (str. 2) i emise vznikající v průběhu těžby a obohacování uranu a dalších souvisejících činností. Do celkové hodnoty emisí jsou zahrnuty i emise spojené uložením či recyklací radioaktivního odpadu. Dodejme, že tyto vedlejší procesy mají značný podíl na celkové produkci skleníkových plynů při výrobě jaderné energie.

Emise skleníkových plynů, které v mediánu produkuje celosvětová výroba jaderné energie, nejsou v porovnání s hodnotami emisí z obnovitelných zdrojů nijak vysoké. Například větrné elektrárny vyprodukují za svůj životní cyklus v mediánu 11–12 g CO₂eq/kWh, hodnota znečištění u vodních elektráren pak odpovídá 24 g CO₂eq/kWh a u solárních elektráren se tato hodnota pohybuje dokonce mezi 27–48 g CO₂eq/kWh (.pdf, str. 1335).

Je tedy pravda, že při výrobě jaderné energie vznikají emise CO₂. Ovšem i emise takto vzniklé se započítávají do hodnot, pomocí nichž porovnáváme jednotlivé typy energií a jejich uhlíkovou zátěž. Z tohoto vzájemného porovnání tudíž vyplývá, že při výrobě jaderné energie se vyprodukuje obdobně (ne-li méně) skleníkových plynů než při výrobě energie z obnovitelných zdrojů.

Europoslankyně Anna Cavazzini tedy správně upozorňuje na to, že jaderná energetika není bez emisí, toto tvrzení je ale vzhledem k emisní zátěži „čistých“ alternativ značně zavádějící.