#14 – Financování hospodářské obnovy

Nástroj pro oživení a odolnost je prvním případem, kdy si Evropská komise jménem EU půjčuje na kapitálových trzích, aby financovala dotace členským státům. Evropské instituce doposud vždy financovaly své výdaje z vlastních zdrojů.

Nástroj pro oživení a odolnost (Recovery and Resilience Facility – RRF), někdy přezdívaný také evropský fond obnovy, je ústředním pilířem programu Next Generation EU. Ten vznikl jako reakce na krizi způsobenou pandemií covidu-19 a jeho hlavním cílem je zmírnění jejích hospodářských a sociálních dopadů. Nástroj pro oživení a odolnost má pak především přispět ke zvýšení udržitelnosti a odolnosti evropské ekonomiky a připravit členské státy Unie na ekologickou a digitální transformaci.

Země EU tak prostřednictvím Nástroje pro oživení a odolnost, který vstoupil v platnost 19. února 2021, mohou financovat reformy a investice. Aby mohly členské státy prostředky z fondu obnovy začít čerpat, musely vždy nejdříve předložit Evropské komisi ke schválení svůj tzv. národní plán obnovy, tedy plán reforem a investic, které mají být provedeny do konce roku 2026. 

Evropská unie na RRF vyhradila celkem 723,8 miliardy eur (v běžných cenách), z toho 385,5 miliardy eur mohou členské státy získat ve formě úvěrů a 338 miliard eur ve formě grantů.

Na financování celého programu Next Generation EU, který se započítáním RRF a dalších programů dává zemím EU k dispozici celkem 806,9 miliardy eur, si Evropská komise jménem Evropské unie půjčuje prostředky na kapitálových trzích. Konkrétně si Komise vypůjčuje peníze prostřednictvím vydávání dluhopisů. K vůbec první emisi těchto evropských dluhopisů došlo už v červnu 2021. 

Část takto získaných prostředků poté Evropská komise půjčuje (.pdf, str. 1) za stejných podmínek, tedy „se stejným úrokem, stejnou splatností a stejnou nominální částkou“, členským státům prostřednictvím Nástroje pro oživení a odolnost. Díky vysokému úvěrovému ratingu EU si Komise dle svého vyjádření může půjčovat za výhodnějších podmínek, než by získaly státy samostatně. Tyto půjčky jsou kryty rozpočtem EU, financovaným z vlastních zdrojů Unie a příspěvků členských států.

Zbývající část výnosů z dluhopisů poté Evropská komise směřuje (.pdf, str. 2) na nové nástroje či přepracované programy, a to ve formě grantů nebo rozpočtových záruk.

Za revoluční poté lze tento způsob financování označit proto, že EU k takovému kroku nikdy dříve nepřistoupila. Dříve takto financovala některé úvěry, granty nikoliv. Za „prolomení tabu“ postup Evropské komise dříve označovali i někteří ekonomové. Odkazovali přitom na znění Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf, str. 181–182). Podle jejího článku 311 je totiž rozpočet Unie „financován plně z vlastních zdrojů“. Dále podle článku 125 (str. 99) SFEU „Unie neodpovídá za závazky ani nepřebírá závazky ústředních vlád, regionálních nebo místních orgánů nebo jiných veřejných orgánů, jiných veřejnoprávních subjektů nebo veřejných podniků kteréhokoli členského státu, pokud se nejedná o vzájemné finanční záruky pro společné uskutečňování určitého záměru.“ Dle článku 310 SFEU (str. 181) také „musí být rozpočet EU vyrovnaný co do příjmů a výdajů“. Z těchto norem primárního práva EU tak plyne zákaz půjček EU, které by nepříznivě ovlivnily vyrovnaný rozpočet EU, či zákaz půjčky pro zajištění financování členských států, za kterou ručí EU (EU nepřebírá závazky členských států).

Evropská unie jako celek se tedy dosud zadlužovat nemohla. Evropská komise je nicméně dle jejího výkladu způsobilá k vypůjčování si jménem EU z kapitálových trhů na financování úvěrových programů, které mají zajistit pomoc zemím v nouzi. V těchto případech tedy Komise funguje jen jako jakýsi prostředník mezi kapitálovým trhem a členským státem, kdy tyto prostředky nejsou využívány na financování chodu Unie, ale jsou poskytnuty, opět jako úvěr, členskému státu. V případě financování programu Next Generation EU však mají být prostředky použity nejen na půjčky členským zemím, ale i na financování chodu Unie, resp. na financování dotací členským státům.

Evropská komise (.pdf, str. 1) nicméně v roce 2020 argumentovala tím, že výnosy z prodeje dluhopisů budou požity na „mimořádné výdaje“ a na půjčky členským státům, a nejsou tak součástí unijního rozpočtu. Emise dluhopisů a financování nástroje Next Generation EU následně schválili lídři EU ještě na konci roku 2020, s odkazem na to, že se jedná o bezprecedentní a výjimečný postup a rychlou reakci na krizi vyvolanou pandemií koronaviru. Výrok Danuty Hübner proto hodnotíme jako pravdivý.

Nástroj pro oživení a odolnost má za cíl financovat zelenou a digitální transformaci v členských státech EU. Jednou z kategorií reforem, na kterou mohou členské státy čerpat peníze, je také digitalizace soudnictví.

Nástroj pro oživení a odolnost je hlavním pilířem dočasného nástroje Evropské unie Next Generation EU, tedy programu na podporu a oživení ekonomik po koronavirové krizi. EU na celý program Next Generation EU vyčlenila finanční prostředky ve výši 806,9 miliardy eur (tedy přibližně 20 bilionů korun). Na Nástroj pro oživení a odolnost, který je známý také jako evropský fond obnovy, z toho připadá 723,8 mld. eur. Zhruba polovina z této částky, přesněji 385,8 miliard eur, však bude zemím EU poskytována formou půjček. Nástroj má sloužit především k financování zelené a digitální transformace členských států.

Nástroj pro oživení a odolnost byl formálně zaveden nařízením Evropského parlamentu a Rady EU v únoru 2021. Nařízení popisuje především principy a fungování tohoto nástroje, již v preambuli je ale zmíněna potřeba zvyšování účinnosti justičních systémů. V jedné z příloh je pak uvedena digitalizace systémů soudnictví jako jedna z kategorií, na níž mají směřovat peníze.

Evropská komise následně vydala doporučení členským státům, jak mají postupovat při přípravě svých národních plánů obnovy, které bylo nutné k získání prostředků z Nástroje pro oživení a odolnost předložit. Evropská komise v doporučení zmiňuje (.pdf, str. 9, 14) potřebnost efektivního systému soudnictví pro zdárnou implementaci reforem. Konkrétně také upozorňuje (str. 26), že při posuzování národních plánů bude věnovat pozornost digitální transformaci veřejné správy, včetně soudnictví.

Česká republika ve svém Národním plánu obnovy například počítá (.zip, Konsolidované znění, str. 56) s reformou v oblasti justice, která se týká „posílení legislativního rámce a transparentnosti v oblasti soudů, soudců, státních zástupců a soudních exekutorů“.

Podle posledních zveřejněných dat Eurostatu za rok 2018 bylo v EU skutečně 25,3 milionu aktivních podniků.

Poslankyně Evropského parlamentu Danuta Maria Hübner zmiňuje počet podniků v EU ve své odpovědi na otázku, která se týkala role malých a středních podniků při ekonomické obnově EU po pandemii covidu-19.

Předně proto uveďme, že malé a střední podniky (s méně než 250 zaměstnanci) podle dat Eurostatu dlouhodobě tvoří více než 99 % celkového počtu všech podniků v EU (.pdf, str. 9), a jejich počet se tedy příliš neliší od všech podniků. Zaměstnávají kolem 100 milionů lidí a tvoří více než polovinu evropského HDP.

Eurostat informace o počtu podniků pravidelně zveřejňuje v rámci své statistiky tzv. podnikové ekonomiky, pod kterou spadá oblast průmyslu, stavebnictví a služeb. Podle posledních dostupných dat této statistiky bylo v roce 2018 v EU celkem 25,3 milionu aktivních podniků, které dohromady zaměstnávaly 131 milionů lidí.

Dodejme, že novější data poté Eurostat publikoval jen za nefinanční sektory hospodářství. V tomto případě odpovídal počet podniků v roce 2018 22,7 milionu a v roce 2019 23,2 milionu. Čísla dostupná ve zprávě z roku 2021 (.pdf, str. 9) poté ukazují, že v roce 2020 bylo v nefinančním sektoru aktivních 22,6 milionu podniků.

Statistiku, která by hovořila o 28 milionech podniků v současné 27členné EU, se nám nepodařilo dohledat. Téměř 28 milionů podniků uvádí Eurostat jen v případě roku 2018 po započtení všech 28 někdejších států Unie, tedy včetně Velké Británie.

Pode posledních dostupných dat Eurostatu za rok 2018 pro oblast podnikové ekonomiky se nicméně počet podniků v EU skutečně pohyboval kolem 25 milionů. Výrok europoslankyně Danuty Marie Hübner tak hodnotíme jako pravdivý.

Podniky se v EU podílejí na zaměstnanosti z přibližně 68 %. Přidaná hodnota v nákladech na výrobní činitele tvoří 55 % z celkové hrubé přidané hodnoty evropské ekonomiky.

Europoslankyně Danuta Maria Hübner ve svém výroku podtrhuje význam soukromého sektoru pro ekonomiku EU. Podle ní podniky dohromady zajišťují 70 % zaměstnanosti v celé EU a alespoň polovinu toho, co se za rok v EU vyprodukuje.

Podle posledních zveřejněných dat Eurostatu za rok 2019 zaměstnávaly podniky v Evropské unii celkem 131,5 milionu lidí. Ve stejném roce přitom bylo v EU zaměstnaných 194,8 milionu osob. Podniky tedy dávaly práci 67,5 % z celkového počtu zaměstnaných lidí.

Eurostat také v rámci Evropské unie poskytuje data o hrubé přidané hodnotě (HPH), tedy ukazatele hodnoty produkce v ekonomice. HPH se od hrubého domácího produktu (HDP) liší tím, že je očištěná o daně na výrobky a dotace. V roce 2019 podle zmíněných dat odpovídala HPH celé ekonomiky EU 12,5 bilionu eur.

V případě podniků poté Eurostat uvádí jen výši tzv. přidané hodnoty v nákladech na výrobní činitele. Ta představuje „hrubý výnos z provozní činnosti po očištění o provozní dotace a nepřímé daně“ (.pdf, str. 3). Od HPH se tedy odlišuje tím, že bere v potaz nepřímé daně, a nikoliv daně na výrobky. Daň na výrobky se platí za jednotku zboží nebo služby a mezi její typické příklady patří daň z přidané hodnoty (DPH), daně na dovoz a vývoz, spotřební daně nebo daně na speciální produkty, například alkohol. Nepřímé daně se sice definicí liší, zahrnují ale obdobnou skupinu daní. Patří sem rovněž DPH či spotřební daně.

Srovnávat přidanou hodnotu v nákladech na výrobního činitele a hrubou přidanou hodnotu by tedy nemělo být problematické. V roce 2019 podle Eurostatu činila přidaná hodnota v nákladech na výrobní činitele u podniků v EU dohromady 6,85 bilionu eur, což odpovídá 54,7 % celkové HPH ekonomiky EU. Lze tedy tvrdit, že podniky v EU zajišťují více než polovinu „toho, co za rok vyprodukujeme“.

Akční plán digitálního vzdělávání se spouští v několika krocích v období let 2021−2027. Cílem tohoto plánu je digitální transformace v oblasti vzdělávání ve státech Evropské unie.

Akční plán digitálního vzdělávání přijala Evropská komise 30. září 2020. Navržen je na období 2021−2027 a vychází z akčního plánu z let 2018-2020.

Komise chce v rámci tohoto plánu využít poznatky získané během krize způsobené pandemií covidu-19 a stanovit dlouhodobou vizi digitální transformace vzdělávání a odborné přípravy v EU. Plán má 2 hlavní priority: první z nich je podpora rozvoje „vysoce výkonného ekosystému digitálního vzdělávání“, která by měla zahrnovat například rozvoj infrastruktury, připojení a digitálního vybavení či rozvoj kvalitního digitálního obsahu. Druhou prioritou je pak zlepšování digitálních dovedností a kompetencí pro digitální transformaci.

Tyto priority jsou dále rozděleny do 13 konkrétních kroků, které mají být postupně realizovány v již zmíněném období 2021−2027. Ke spuštění některých z nich již došlo, v dalších případech se například teprve scházejí expertní skupiny či probíhají přípravy.

V souhrnu se Komise snaží: zvýšit počítačovou gramotnost; pomoci zemím EU více spolupracovat na tom, aby adaptovaly systémy vzdělávání a odborné přípravy digitálnímu věku; a využít potenciál internetu k tomu, aby online vzdělávání bylo dostupné všem.

Vzhledem k tomu, že je tento dlouhodobý plán rozpracován v několika krocích, které byly, jsou nebo budou postupně implementovány, můžeme o jeho spouštění hovořit v přítomném čase. Výrok Evropské komisařky Danuty Marii Hübner proto hodnotíme jako pravdivý.