Spustit kvíz
Europa
CS Stanislav Polčák 27. září 2021

#8 – Evropská unie jako lídr v oblasti zelené transformace

#8 – Evropská unie jako lídr v oblasti zelené transformace
Pravdivé výroky
“On je (mechanismus uhlíkového cla, pozn. Demagog.cz) zatím ještě nevytvořen, není ještě schválen, známe nějakou jeho vizi.”

Evropská komise v reakci na rezoluci Evropského parlamentu připravila návrh nařízení, které zavádí mechanismus tzv. uhlíkového cla. O detailně rozpracovaném návrhu ještě bude jednat Rada EU a Evropský parlament.

Evropský parlament (EP) schválil 10. března 2021 rezoluci, která uvádí, že by Evropská unie měla zavést tzv. uhlíkové clo. Zavedení tohoto mechanismu „uhlíkového vyrovnání na hranicích“ by znamenalo, že by byly zpoplatněny emise uhlíku z některých výrobků dovážených ze zemí, které dostatečně nebojují proti klimatickým změnám. Evropský parlament zároveň deklaroval, že by toto nelegislativní usnesení mělo být provedeno v souladu s pravidly Světové obchodní organizace (WTO) a nemělo by být zneužíváno jako nástroj na podporu protekcionismu.

Návrh na zavedení mechanismu uhlíkového cla (.pdf) přijala 14. července 2021 Evropská komise. K jeho schválení nicméně ještě nedošlo, bude o něm ještě jednat Rada EU a také Evropský parlament. Návrh Komise je, například spolu s rozšířením emisních povolenek, projevem snahy EU o splnění přísnějších klimatických cílů dohodnutých v rámci evropského právního rámce pro klima a tzv. Zelené dohody pro Evropu.

Závěrem uveďme, že návrh (.pdf) připravený Evropskou komisí je poměrně konkrétní, obsahuje článkované znění (str. 26 a násl.) budoucího nařízení. Bylo by jej tedy možné označit i jinak než za vizi, nicméně Stanislav Polčák má skutečně pravdu v tom, že mechanismus uhlíkového cla zatím nebyl přijat. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

 

“Když to přepočtete na obyvatele, tak zjistíte, že příspěvek (emisí skleníkových plynů, pozn. Demagog.cz) České republiky je poměrně extrémní. My předháníme Čínu nebo Německo.”

Česko vypouští větší množství emisí skleníkových plynů v přepočtu na obyvatele než zmíněné Německo nebo Čína. Zda jde o poměrně extrémní emise je subjektivním hodnocením, které neověřujeme.

Největší zastoupení mezi světovými emisemi skleníkových plynů, cca 81 %, mají emise CO₂. Další skleníkové plyny, jako metan (přibližně 11 %), oxid dusný (5 %) nebo fluorované uhlovodíky (2 %) jsou poté vypouštěny v mnohem menším množství. Jejich potenciál globálního oteplování, tedy efekt zadržování tepla v zemské atmosféře, je nicméně několikanásobně větší (.pdf, str. 2) než u oxidu uhličitého.

V následující tabulce jsou uvedeny emise skleníkových plynů vypouštěných do ovzduší Německem, Českou republikou a Čínou v ekvivalentu CO₂ (tedy v jednotce, která převádí skleníkové plyny „na množství CO, které by mělo stejný efekt“). Tato data nezahrnují využití půdy, stromů, rostlin, biomasy a dřeva, tzv. LULUCF. Toto odvětví totiž dokáže nejen skleníkové plyny vytvářet, ale také je schopno CO₂ z atmosféry pohlcovat.

Pokud porovnáme tato data, tedy celkové množství skleníkových plynů vypouštěných do ovzduší, emise vypouštěné Českou republikou jsou velmi nízké oproti Německu nebo Číně. Patrný je zde i trend, který ukazuje, že Německo a Česká republika emise snižují, a naopak emise vypouštěné Čínou jsou v v roce 2018 oproti roku 1990 několikanásobně vyšší. Poslanec Evropského parlamentu Polčák ovšem hovoří o emisích skleníkových plynů v přepočtu na jednoho obyvatele, tato data proto vyobrazuje následující tabulka.

Pokud porovnáme emise skleníkových plynů v přepočtu na jednoho obyvatele, vypouští Česká republika více emisí než Německo nebo Čína. I v tomto případě je ale pozorovatelný dlouhodobý trend, podle něhož Česká republika a Německo nadále vypouštěné emise snižují, kdežto Čína, stejně jako v první tabulce, emise na jednu osobu v průběhu let znásobila.

Zda jsou takové emise „poměrně extrémní“ je subjektivním hodnocením, které neověřujeme. Pro kontext však můžeme zmínit, že větší množství emisí skleníkových plynů v přepočtu na jednoho obyvatele než Česká republika vypustila v roce 2018 například Kanada (19,56 tun CO₂eq), Spojené státy americké (18,44), Nový Zéland (16,60), Irsko (13,37) či Austrálie (24,63). Česko se tak nachází mezi 30 největšími znečišťovateli (včetně započtení států s velmi malým počtem obyvatel).

Europoslanec Polčák má tedy pravdu, že v přepočtu na obyvatele má Česká republika vyšší emise než Německo či Čína. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

 

“(...) energetice, která u nás produkuje 35 % emisí skleníkových plynů. (...) Tam jsme i nad úrovní průměru Evropské unie.”

V roce 2019 energetický sektor v ČR vyprodukoval spalováním paliva 35,9 % všech emisí skleníkových plynů. Tato hodnota je přitom o 10 procentních bodů vyšší než průměr všech zemí Evropské unie.

Hodnoty vypuštěných emisí skleníkových plynů dle jednotlivých sektorů v rámci zemí Evropské unie zveřejňuje Statistický úřad Evropské unie, tzv. Eurostat. Pokud poměříme hodnoty skleníkových plynů vypuštěných do ovzduší spalováním paliva v energetickém průmyslu s celkovým objemem vyprodukovaných skleníkových plynů v České republice za rok 2019, dostaneme se na číslo 35,9 %. Zjednodušeně řečeno, 35,9 % všech skleníkových plynů za rok 2019 bylo v České republice vyprodukováno v energetickém průmyslu spalováním paliva. S obdobným podílem pracuje i analýza (.pdf, str. 8) poradenské společnosti McKinsey & Company z listopadu 2020, která uvádí, že „největším zdrojem znečištění v ČR je odvětví energetiky, které zde produkuje 35 procent emisí skleníkových plynů (…)“.

V roce 2018 přitom podíl energetiky na celkovém objemu emisí skleníkových plynů dosahoval podle výše zmíněných dat Eurostatu dokonce 39,7 %. Nezisková organizace Fakta o klimatu pracuje za rok 2018 s podílem 39,5 %.

Podle dat z Eurostatu jsou podíly České republiky za tyto dva roky vyšší než průměr 28 zemí Evropské unie (započítáváme zde i Velkou Británii, protože v daném období byla ještě stále členskou zemí). V roce 2019 bylo v Evropské unii 25,9 % všech skleníkových plynů vyprodukováno spalováním paliva v energetickém průmyslu, což je o 10 procentních bodů nižší hodnota než pro Českou republiku. V předchozím roce tento celounijní průměr představoval 28,1 % (srov. 39,7 % v ČR). Ministerstvo životního prostředí uvádí, že vyšší hodnoty v porovnání s průměrem Evropské unie jsou dány „zejména vlivem vysokého podílu uhlí na palivovém mixu a exporty elektřiny“ (.pdf, str. 10).

Že je český energetický sektor z hlediska evropských hodnot nadprůměrný, dokazuje i přehled Evropské agentury pro životní prostředí. Dle té na jednu kilowatthodinu připadá v průměru EU celkem 287 emitovaných gramů CO2, v případě České republiky je to celkem 445 gramů.

V roce 2019 tedy energetický sektor v České republice vyprodukoval spalováním paliva 35,9 % celkového objemu skleníkových plynů. Tato hodnota je přitom o 10 procentních bodů vyšší než průměr všech zemí Evropské unie. Výrok Stanislava Polčáka tak hodnotíme jako pravdivý.

 

“(...) hnutí Starostové a nezávislí. My jsme dlouhodobě příznivci této technologie (jaderné energetiky, pozn. Demagog.cz)”

Hnutí STAN a jeho členové se opakovaně kladně vyjadřují k možnosti využívání jaderné energetiky. Vyplívá to z volebních programů i vyjádření jednotlivých zástupců.

Z dlouhodobějšího hlediska vypovídá o postoji hnutí STAN k jaderné energetice například program pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013. V programu Starostů a nezávislých mimo jiné stálo: „Nová státní energetická koncepce musí vymezit optimální energetický mix, ve kterém budou zastoupeny všechny druhy energetických zdrojů včetně jaderné energie i obnovitelných zdrojů.“

Také v programu (.pdf, str. 338) pro letošní sněmovní volby, do kterých vstupují Starostové a nezávislí společně s Piráty, je k jaderné energii přistupováno pozitivně: „Jaderná energie má v energetickém mixu České republiky své pevné místo. Související technické know-how i věda a výzkum jsou v ČR na velmi vysoké úrovni. Bylo by proto neuvážené tento potenciál nevyužít při přechodu k čisté energetice. Koalice Piráti a Starostové nabízí jasnou vizi, jak jaderný potenciál v Česku využít.“

Co se týče projaderného postoje v rámci působení v Evropském parlamentu, člen výboru pro životní prostředí Stanislav Polčák (STAN), jakožto člen poslaneckého klubu Evropská lidová strana, podporuje jadernou energetiku coby řešení nízkouhlíkové energetiky. Konkrétně uvedl: „(…) Podpora Evropského parlamentu jaderné energetice v budoucím čistém energetickém mixu zracionalizuje diskusi o ukončení využívání fosilních paliv.“ 

O nových jaderných blocích v Dukovanech a obecných výhodách využívání jaderné energie pak hovořil také člen hnutí STAN a starosta Ivančic Milan Buček. V srpnu 2020 uvedl: „Jaderná energie je klíčovým řešením pro bezemisní budoucnost České republiky. Jedná se o bezproblémový zdroj bezpečné energie s nulovou uhlíkovou stopou, který doplňuje energetický mix stabilní dodávkou elektřiny.“

O pozitivním postoji hnutí STAN k využívání jaderné energie může vypovídat například i kandidatura jaderné fyzičky a předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové, která se ucházela o pozici zastupitelky ve Středočeském kraji ve volbách v roce 2016. Dodejme, že Dana Drábová byla v těchto volbách zvolena (.pdf, str. 1), na svůj post však v květnu 2017 rezignovala.

Z výše uvedených vyjádření vyplývá, že se členové Starostů a nezávislých k jaderné energetice skutečně stavějí pozitivně. Programy hnutí STAN pro sněmovní volby pak ukazují, že je tento postoj dlouhodobý. Výrok Stanislava Polčáka tedy hodnotíme jako pravdivý.

 

“Já jsem byl pro to, aby tato technologie (jaderná energetika, pozn. Demagog.cz) byla zahrnuta do taxonomie, tzn. do podporovaných zdrojů i v rámci EU.”

Stanislav Polčák na půdě Evropského parlamentu prosazoval uznání role jaderné energetiky v plánech pro dosažení vyrovnané uhlíkové bilance.

Člen Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin Stanislav Polčák (STAN) se několikrát kladně postavil k možnosti využívat jaderné energie jakožto jednoho z řešení nízkouhlíkové energetiky.

Tento postoj zaujímal také na půdě Evropského parlamentu. Uvedl například: „Návrhy v Zelené dohodě pro Evropu jsou velmi ambiciózní. Realisticky nelze očekávat, že se je členským státům podaří splnit v krátkém časovém rámci deseti let pouze za pomoci obnovitelných zdrojů energie. Podpora Evropského parlamentu jaderné energetice v budoucím čistém energetickém mixu zracionalizuje diskusi o ukončení využívání fosilních paliv.“

Frakce Evropská lidová strana, které je Stanislav Polčák členem, představila Evropskému parlamentu návrh usnesení, který mimo jiné zamýšlel prosadit, aby Evropský parlament v rámci Zelené dohody uznal úlohu, „(…) kterou může hrát jaderná energie jako nízkouhlíková technologie ve skladbě zdrojů energie jednotlivých států (…)“ Tento návrh však Evropský parlament nepřijal.

Ve své rozpravě po skončení hlasování pak Stanislav Polčák uvedl: „To, co ovšem mě na tom trápí, je, že některá hlasování, která prošla, podle mého názoru jsou škodlivá ve výsledku. Že nebyla podpořena jaderná energetika, to mě mrzí.“

V dubnu 2021 Evropská komise přijala návrh na tzv. novou taxonomii, která by měla pomoci zlepšit tok peněz směrem k udržitelným činnostem v celé Evropské unii.“ Zmiňme, že nová taxonomie je klasifikační systém, který stanoví seznam právě takových environmentálně udržitelných aktivit. Experti ze Společného výzkumného střediska (JRC) sice označili jadernou energii za udržitelnou, avšak o jejím zařazení do tohoto seznamu ještě není rozhodnuto.

 

Negativní výroky
“Na Evropském kontinentu se z naší spotřeby vyrábí 10 % těch nutných polovodičů.”

Evropští výrobci jsou schopni svou produkcí pokrýt většinu evropské spotřeby polovodičů.

Předně uveďme, že Stanislav Polčák zde mluví o krizi na trhu polovodičů. Upozorňuje na údajně nízkou soběstačnost Evropy v produkci polovodičů, která se podle něj projevila právě nedostatkem čipů v poslední době. Zjevně tedy mluví o spotřebě a produkci polovodičů v Evropě, nikoliv ve světě.

V následujících odstavcích se tak zaměříme na to, jaká je celková evropská produkce polovodičů, jaká je jejich celková spotřeba a do jaké míry je Evropa v tomto odvětví soběstačná.

Pokud se podíváme na evropskou spotřebu polovodičů, přesněji polovodičových čipů, v roce 2019 se jednalo o spotřebu v hodnotě zhruba 41,8 miliard dolarů, tedy o 10,4 % celkové světové spotřeby (.pdf, str. 8). Podobná byla hodnota tohoto podílu i v roce 2020 a dle odhadů by se na podobné úrovni měla pohybovat i v roce 2021 (.pdf, str. 25).

Co se týče výroby, pokrývá Evropa méně než desetinu světové produkce polovodičů. Velmi podobné údaje uvádí také agentura Bloomberg. Dle předpovědí amerického Svazu polovodičového průmyslu (SIA) by mělo v následujících letech dojít k mírnému poklesu tohoto podílu.

Shrňme tedy, že evropská spotřeba i výroba polovodičů dosahují podobné hodnoty, v celkovém objemu tak Evropa pokrývá velkou většinu své spotřeby, nikoli jen 10 %. Stanislavem Polčákem uvedený podíl pak přibližně odpovídá evropskému podílu evropské produkce na světové spotřebě.

Doplňme, že ze statistik Evropské centrální banky vyplývá, že import a export Evropské unie byl v únoru 2021 i v prosinci 2019 přibližně srovnatelný. Stejný stav zachycují také data think-tanku Bruegel (.pdf, str. 4), z nichž vyplývá, že je tato obchodní bilance vyrovnaná, a EU tak spotřebovává podobné množství polovodičů, jaké vyprodukuje.

Na závěr dodejme, že krize ve výrobě polovodičových součástek dopadá v současné době nejvíce na automobilový průmysl. Evropská komise v letošním roce iniciovala vznik Průmyslové asociace pro procesory a polovodičové technologie, pomocí které by ráda dosáhla zvýšení produkce polovodičů v EU z 10 až na 20 % světové produkce v roce 2030.