#11 – Ekonomické dopady klimatické neutrality

Evropská unie považuje Green Deal za způsob dodržení závazků Pařížské dohody, o níž se dokument Zelené dohody několikrát zmiňuje.

Pařížská dohoda (.pdf) vznikla v roce 2015 na mezinárodní klimatické konferenci OSN v Paříži. Na jejím návrhu se shodli zástupci všech 196 členských zemí Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu.

V platnost Pařížská dohoda vstoupila 4. listopadu 2016 poté, co ji podepsalo 193 zemí zmíněné Rámcové úmluvy OSN. Cílem Pařížské dohody (.pdf, str. 2) „je zlepšit globální reakci na hrozby změny klimatu, a to v návaznosti na udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby“. Klíčové je dle této dohody udržet nárůst průměrné globální teploty na takové úrovni, aby v tomto století nepřekročil hranici 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí (.pdf, str. 2). Dosažení tohoto dlouhodobého teplotního cíle je v dohodě spojeno (.pdf, str. 2) se zrychleným snižováním emisí skleníkových plynů. Evropská unie se v návaznosti na Pařížskou dohodu ve svém NDC (vnitrostátně stanovený závazek) zavázala (.pdf, str. 1) do roku 2030 snížit své emise skleníkových plynů o 40 % oproti roku 1990.

Je to totiž právě zvýšené množství skleníkových plynů v atmosféře, co globální oteplování, respektive změnu klimatu, primárně způsobuje. Toto zvýšení je způsobeno především spalováním fosilních paliv (tedy uhlí, ropy a zemního plynu), při němž se do ovzduší uvolňuje oxid uhličitý.

Zelená dohoda pro Evropu (Zelený úděl/Green Deal) představuje soubor návrhů a opatření, díky kterým by Evropa měla do roku 2050 dosáhnout klimatické neutrality. Jedním z hlavních cílů dohody je snížení emisí oxidu uhličitého do roku 2030 minimálně o 55 % oproti roku 1990. V reakci na tento nový cíl došlo k aktualizaci (.pdf) unijního NDC.

Green Deal je tedy nástrojem k dodržení Pařížské dohody. Sám dokument se na Pařížskou dohodu několikrát odkazuje. Podobně je tomu i v případě tzv. evropského právního rámce pro klima z června 2021, který do legislativy EU závazky Zelené dohody zavádí. Hned v jeho prvním článku například stojí: „Toto nařízení stanoví závazný cíl klimatické neutrality v Unii do roku 2050 v zájmu dodržení dlouhodobého teplotního cíle uvedeného v čl. 2 (…) Pařížské dohody a zavádí rámec pro dosažení pokroku při plnění globálního adaptačního cíle stanoveného v článku 7 Pařížské dohody.“

Část finančních prostředků z Nástroje pro oživení a odolnost EU lze prostřednictvím českého Národního plánu obnovy použít i k řešení tzv. energetické chudoby, zejména v oblasti energeticky efektivní renovace budov.

Penězi z EU myslí Mikuláš Peksa pravděpodobně finanční prostředky Nástroje pro oživení a odolnost EU. Ten má zejména dvojí cíl. Poskytnutí financí členským státům má v první řadě pomoci zmírnit hospodářské a sociální dopady pandemie koronaviru, zároveň má ale pomoci jednotlivým státům lépe se připravit na výzvy týkající se zelené a digitální transformace (tranzice). Na podporu EU poskytne až 723,8 mld. eur ve formě úvěrů a grantů.

Tyto peníze mohou čerpat členské státy EU poté, co připraví svůj národní plán obnovy. V každém plánu musí uvést reformy a investice, které do konce roku 2026 hodlají realizovat a které by zároveň měly vést k urychlení ekologické a digitální transformace a zvýšit odolnost ekonomiky státu.

Pro vypracování jednotlivých plánů obnovy bylo Evropskou komisí stanoveno jedenáct pravidel, která musí členské státy následovat. Jedná se o kritéria (.pdf, str. 65–68) posuzující relevanci, účinnost, efektivitu a ucelenost národních plánů. Zároveň Komise stanovila 7 klíčových oblastí, do kterých by členské státy měly prostředky směřovat. Jedna z nich je přitom zaměřená na energeticky efektivní renovaci budov (Renovate).

Právě v případě poslední zmíněné oblasti pak vzorový dokument EU (.pdf) pro tvorbu národních plánů uvádí, že projekty by měly vést i k „sociální odolnosti“ a jejich cílem může být také boj s energetickou chudobou (str. 6, 12). Jako příklad investic zmiňuje i renovace budov, které povedou ke snížení účtů za energie a vodu „zejména v budovách s nejhoršími výsledky, které obývají nízkopříjmové a zranitelné domácnosti“. Podobnou argumentaci poté používá i český Národní plán obnovy (.zip, Components.zip, dokument 2.5 Renovace budov a ochrana ovzduší.docx, str. 9–10).

V případě renovací budov lze tedy skutečně část prostředků z Nástroje pro oživení a odolnost použít i k řešení energetické chudoby. Výrok Mikuláše Peksy proto hodnotíme výrok jako pravdivý.

V rámci taxonomie udržitelných činností schválila EU dva akty. V druhém z nich je zahrnuto také využití zemního plynu a jádra ve smyslu hospodářských činností, které nejsou klimaticky neutrální nebo obnovitelné, ale mohly by umožnit přechod k udržitelnému energetickému systému.

Kvůli dosažení závazků spojených se Zelenou dohodou pro Evropu vytvořila Evropská unie tzv. taxonomii udržitelných činností. Jedná se o klasifikační systém, v rámci něhož jsou stanovena kritéria, která jasně určují, které ekonomické činnosti jsou ekologicky udržitelné a které nikoliv. Rámcově vstoupila tato taxonomie (.pdf) v platnost v červenci 2020 s tím, že Evropská komise ji musí ještě konkretizovat. Od té doby byly přijaty dva akty, které určují seznam činností udržitelných z hlediska dopadu na životní prostředí.

První akt, který byl Evropskou komisí schválen v dubnu 2021, stanovuje především tzv. technická screeningová kritéria (.pdf) pro určení toho, „za jakých podmínek se hospodářská činnost kvalifikuje jako významně přispívající ke zmírňování změny klimatu nebo k přizpůsobování se změně klimatu, a toho, zda tato hospodářská činnost významně nepoškozuje některý z dalších environmentálních cílů“. Toto nařízení (.pdf) neklasifikuje zemní plyn jako udržitelný zdroj, uvádí nicméně kritéria, po jejichž splnění by mezi ně mohl být v rámci dalšího aktu zařazen (str. 14). S možnostmi využívat bioplyn pak počítá již tento akt (str. 15). 

2. února 2022 pak Evropská komise schválila druhý akt, v jehož rámci povolila dočasné zařazení jádra a zemního plynu mezi čisté zdroje energie. Hodnotí (.pdf, str. 2) je jako „hospodářské činnosti, které zjevně nejsou klimaticky neutrální nebo obnovitelné, ale mohly by za přísných podmínek a po omezenou dobu umožnit přechod k udržitelnému energetickému systému“. Toto schválení je klasifikováno jako přechodné a stanovuje konkrétní podmínky pro využívání těchto zdrojů.

Od roku 2009 do roku 2021 se sdružené náklady na výrobu 1 MWh ze solárních panelů snížily o 90 % – ze 359 $/MWh na 35,5 $/MWh. Podobný pokles zaznamenaly i ceny fotovoltaických panelů.

Pro kontext uveďme, že Mikuláš Peksa v rozhovoru zmiňoval snahu státu dotovat fotovoltaickou energii v letech 2005 až 2010, což bylo podle něj v důsledku kontraproduktivní. Připomeňme, že státní podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů (OZE) zavedl zákon z roku 2005, který stanovoval i výši výkupní ceny elektřiny z fotovoltaických zdrojů a dobu jejího vyplácení. Dále také zákon určil limit, podle něhož mohly výkupní ceny meziročně klesnout jen na 95 % hodnoty za předchozí rok. V letech 2009 a 2010, kdy náklady na solární zdroje výrazně klesly, ale výkupní ceny elektřiny zůstávaly pořád vysoké, tak přišel tzv. solární boom.

Stát pak musel dotovat velké množství nově vzniklých solárních elektráren, což se později projevilo i navýšením tzv. příspěvku na podporu OZE, který tvoří část celkové ceny elektřiny pro odběratele. Ke schválení novely zákona, která umožnila rychlejší meziroční poklesy výkupních cen, následně došlo v roce 2011. V roce 2013 pak další novela zastavila podporu pro nové fotovoltaické elektrárny úplně.

Mikuláš Peksa dále poukazuje na to, že dnes je možné nainstalovat a provozovat solární panely i bez dotací, neboť jejich cena výrazně klesla.

Výrobní ceny nebo náklady, které Peksa ve výroku zmiňuje, se obvykle vyjadřují pomocí ukazatele LCOE, tedy sdružených nákladů na výrobu energie. Konkrétně se LCOE „počítá jako podíl veškerých nákladů spojených se stavbou, provozem a likvidací elektrárny (včetně případného nákupu paliva) a množství energie, které elektrárna vyrobí za dobu své životnosti“. Hodnoty se pak vyjadřují v dolarech (či korunách) za 1 megawatthodinu vyrobené energie.

Pokud se podíváme na vývoj světových cen podle dat poradenské společnosti Lazard, stála elektřina získaná ze solární energie v roce 2009 359 $/MWh. Během jedné dekády se cena snížila o 89 %. V roce 2019 se cena dostala na 40 $/MWh. Podle posledních dostupných dat z října 2021 se sdružené náklady na výrobu energie pohybovaly kolem 40 $/MWh také v roce 2020, v roce 2021 se mělo jednat v průměru o 35,5 $/MWh. Mezi lety 2009 a 2021 tak celkový pokles LCOE přesně odpovídal Mikulášem Peksou zmiňovaným 90 %.

V daném období také došlo k výraznému snížení průměrné světové ceny solárních panelů. Mezi lety 2005 a 2010 dosahovala cena za 1 watt (jednotka výkonu) solárního panelu zhruba 2 až 4,5 $, v roce 2019 pak již jen 0,38 $. V roce 2020 se podle posledních dat Mezinárodní agentury pro obnovitelnou energii (.pdf, str. 68) jednalo o 0,27 $/W. Cena za 1 watt tedy od období let 2005 až 2010 také klesla o zhruba 90 %, v závislosti na zvoleném referenčním období.